všechny články

Co od Leicy čekat dál?

Prvním fotoaparátem od Leicy fotíme už přes 100 let a je tedy na místě se zamyslet, co nás čeká dál. Abychom ale mohli takto uvažovat, musíme se nejdříve podívat trochu do minulosti.

Leica byla inovativní společnost. Jejich první modely vlastně definovali fotoaparát jak ho známe dnes - jako malý přístroj, co si člověk dá do batohu spolu s flaškou vody a svačinou a na výletu vyfotí pár fotek šumavské scenérie. Tato inovace a smýšlení bylo zásadní, jelikož se z pořizování fotky stala aktivita v životě běžných lidí, nikoliv těžkopádná a složitá profese, jak bylo fotografování vnímané předtím. Když člověk vezme do ruky tyto první modely, je až zarážející jejich podobnost k dnešním fotoaparátům. Na horní straně nastavíte čas, na objektivu clonové číslo, uvnitř HP5 s citlivostí 400, správně exponujete a záznam scény před vámi je na světě. To není špatné na přes 100 let starý kousek, že? Tento koncept a úvaha nad fotkou znamenala vnik nových společností, a vlastně celého průmyslu. Vnikl Canon, Nikon a další.

V roce 1954 Leica světu představila M, jehož jednoduchost a rychlost byly tak zásadní, že díky tomuto kousku vnikly ty nejznámější street fotky od velikánů tohoto výtvarného odvětví. Válka ve Vietnamu - tam se ta rychlost uplatnila a M3 s Leicavitem střílela pohotověji než samopaly amerických ozbrojených sil. Ultimátní reportážní fotoaparát. Následovaly modely M2, M4, které přinesly více možností a funkcí. V roce 1959 ale Nikon představil svoji první zrcadlovku a status Leicy jako inovativní společnosti začal uvadat.

Leica se v tom začala plácat. Přišel model M5, který sice přidal expozimetr, ale svou těžkopádností a velikostí nepředstavoval to, co zákazníci na předchozích modelech milovali. Prodeje byly nízké a Leica se jen tak tak zachránila jako výrobce fotoaparátů. Aby se vyhrabala z krize, začala vyrábět v Kanadě a vydala několik kousků (např. M4-p), které se místo další inovace jen vrátili k původním přednostem dřívějších M. Začala spolupráce s Minoltou, vzniklo CL a přestože našlo na své přední straně pojmenování Leitz, kvalita zpracování byla výrazně nižší.

V roce 1984 Leica představila model M6, který sice představuje dnešní ultimátní filmové M (z historického hlediska vývoje), ale je to také M3 s expozimetrem a pár novými rámečky pro další ohniskové vzdálenosti. Jasně, pořád nejsme v digitálním věku, ve kterém internet během několika let pravidelně předefinuje chování celého světa, ale 30 let vývoje a výsledek je M6? Od inovativní firmy, která stvořila dnešní fotografii? To je prostě málo. Leica spolu s M systémem vyvíjela i R systém, tedy své zrcadlovky, ale ty celou dobu až do svého zániku jen doháněly konkurenci. Ta konkurence Leicu přerostla.

Automatická M7 jen doháněla to, co ostatní firmy představily dekády předtím. Z Leicy se stala malá firma ve svém vlastním průmyslu a vzhledem k finanční náročnosti přechodu na digitální portfolio neměla šanci se opět stát předním inovátorem.

Někdy v této době, kolem roku 2000, se Leica rozhodla změnit své uvažování. Smířila se s faktem, že svou velikostí, kapitálem a potenciálem na poli inovace nemůže konkurovat. První digitální model M8 už nebyl fotoaparát pro masy fotografů, ale jakási luxusní varianta k velkým a těžkým Nikonům. Zatímco Leica katalogy z šedesátých let jsou plné ukázek toho, v čem byly tehdejší modely pokrokové a inovativní, u M8 je kladen důraz primárně na ruční zpracování, materiály a design. Přibývají speciální edice, které jen zvyšují cenu stejného v den představení zaostalého přístroje. Možná jsem krutý, ale M8 (představená na konci roku 2006) nevyužívá potenciál skvělých M skel (1,3 crop senzoru), chybně zobrazuje barvy a člověk má strach, že když se ochladí, tak umře navždy - to by asi v té válce ve Vietnamu neprošlo.

Nezapomeňme, že ve stejnou chvíli byl představen Nikon D3, model, který je tak dobrý, že kdybyste ho dneska vzali na profesionální focení, nevědomý klient nepozná, že je to takový dědeček, a to ani v průběhu focení, ani na výsledku. Vzhledem k velkému růstu těchto konkurenčních firem v druhé půlce dvacátého století a v důsledku toho i velkému množství financí na vývoj, už Leica nepředstavuje ani leadera v optice - jistě, pořád je na vrcholu, nebojte se, ale na vrcholu už jsou touhle dobou i skla ostatních výrobců - a u profesionálů, kde je takováto optická niance důležitá, vítězí funkčnost a výkon těl Nikonu a Canonu (a Sony).

S masovým nástupem sociálních sítí a mobilních telefonů ale fotografický průmysl zažil obrovský šok. Jakoby se na něj zřítil obrovský meteorit - kompakty a plážové fotoaparáty zahubil hned a nad celým průmyslem se začala formovat neprostupná černá mračna. Tedy kromě Leicy, která už se dávno vzdala toho, že jejími produkty pořídíte automaticky dobrou fotku, a to zároveň rychle a jednoduše - přesně to, co běžnému uživateli začaly nabízet mobilní telefony. Celý trh se smrsknul a společnosti na něm si uvědomily, že je potřeba spolupracovat. Dnes většina firem využívá Sony senzory a vývoj nových objektivů představuje jen pomalou evoluci.

V roce 2014 začalo partneství Leicy a Panasonicu a tímto vznikla dnešní Leica - společnost, která technologie přebírá od jiných společností (Sony, Panasonic), a je už “pouze” luxusní značkou pro malé procento trhu.

Tak, vám to zabralo dvě minuty, já sedím celé dopoledne tady v kavárně na Andělu, ale dostali jsem se spolu do současnosti.

Dneska je na planetě násobně víc lidí než kdy v minulosti, kteří si mohou dovolit majetkově nadstandardní život a můžou si kupovat luxusní předměty. Když se tady po kavárně rozhlédnu, každý má nějaký model nejnovějšího iPhone, který je dražší než průměrný měsíční plat, se kterým někteří přežívají z měsíce na měsíc.

Stále vetší část společnosti má peníze na to utrácet peníze za věci, které nepotřebuje nebo jsou iracionálním nákupem - pro své potěšení a pro společenský status. Leica tyhle iracionální produkty nabízí. Jasně, můžeme si nalhávat, že to Qčko s tím perfektním 28 luxem je fakt skvělej foťák a je to vlastně cenově výhodné protože kolik by stál samotný Summilux. Přátelé... donedávna jsem doma měl ten Nikon D3 a když jsem na něj hodil nějakou světelnou 28ku za pár tisíc - pro neprofesionála byly ty rozdíly oproti Q zanedbatelné. Komponovat fotku skrze optický hledáček M10 je skvělý zážitek, ale kdo z vás je opravdu profesionálním fotografem, jehož živobytí je založeno na odevzdání výsledných fotek. Moc ne, řekl bych. Leica je zkrátka jako výrobce luxusních hodinek - původní účel ukazovat čas ustoupil nabízení krásného předmětu - šperku. A lidé si je z tohoto nového důvodu kupují.

A už vás vidím, jak tady na mě házíte to SL, které je skvělým fotoaparátem i pro profesionály. Já vím, sám ho mám doma, ale nepřestává mě napadat otázka: Do jaké míry je to Panasonic nebo Sony v krásném těle od Leicy. Do jaké míry jsou to krásné luxusní hodiny se stroječkem od jiné firmy uvnitř. To ale z toho těla nedělá nepodstatnou věc, právě naopak. V dnešním globalizovaném světě už si přece většina společností ten stroječek uvnitř sama stejně nevyrábí. Automobilky se spojily do velkých automobilových koncernů a ať už je to VW, Škodovka nebo Audi, motor i platformu mají stejnou.

Nemyslím si, že na nás Leica chystá nějakou revoluci, a to ani revoluci na poměry svých posledních 50 let. Minulý týden Leica plošně zdražila svoje produkty a tento představila limitovanou edici Summicronu M 28mm v černé matné barvě - to je směr, kterým půjdeme dál. Symbolické je v tomto ohledu stažení všech Summaritů z nabídky. Summarity 35mm, 50mm, 75mm a 90mm byly levnější varianty summicronů s vyšším maximálním clonovým číslem f2,5 (a později f2,4). Pamatuji si, kdy se po bazarech prodával Summarit 50mm, který Leica měla tou dobou v nabídce, pod 20 000 Kč. Z toho je zřejmé, proč Leica tu výrobu zrušila - aktuální 50ka se nemůže prodávat za tak málo, to pak kazí celou produktovou řadu a filozofii společnosti. A myslím si, že když Leica ty Summarity přestala prodávat, zjistila zásadní informaci - Lidé si Summarit koupit nemohli, tak si koupili dvojnásobně drahý Summicron. Leica dnes nabízí 50mm a 35mm APO varianty svých M skel za ceny okolo 200 000 Kč - nejsou tedy ty non-APO padesátky a pětatřicítky (kolem 50 000 Kč) vlastně jen další Summarity, které musíme buď zdražit nebo zrušit, protože kazí filozofii a kanibalizují ty dražší produkty? Chci tím říct, že jsme podle mě na začátku výrazného zdražování a za pět let ty použité Summicrony z minulého století pod 25 000 Kč nebude možné na Ebay sehnat.

Nemyslím si, že nás v nejbližší budoucnosti čeká něco zajímavého, ostatně nová M11 toho může být příkladem - je asi tak vzrušující jako iPhone Xs oproti X. Co si z tohoto tedy vzít? Už neplačte, že ta M6 stála před 2 lety 25 000 Kč. Rozbijte prasátko a něco si kupte, protože to za další 2 roky levnější nebude. Važte si krásných historických kousků a rozhodně se jich nezbavujte. Užívejte si zpracování, designu a příležitostného focení, proto si Leicu kupujete.

Ondřej Wolf
@ondrej_wolf